Přemýšlím, kolik mi bylo roků, když jsem poprvé pila kávu. Kolik mi bylo roků, když jsem poprvé pila kávu a chutnala mi, a kolik mi bylo, když den bez kávy stál tak trošku za prd.

Jsem typ, který když uvidí obrázek cappuccina a croissantu, zlepší se mu instantně nálada. Když jdu s někým, koho ještě neznám, nevím nic o jeho rituálech a chutích, něco probrat do kavárny, hádám, co si objedná. Zatím jsem nevypozorovala žádný vzorec, podle něhož by bylo možné uhadovat, jaké typy lidí píjí konkrétní typ kávy. Jediné nezvratné pravidlo jsou Amerikánci, kterým nejde přes hubu espresso o 25 mililitrech tekutiny a vyžadují velký naplněný hrnek. Zbytek je matoucí.

Do kavárny chodím jako do oázy, kde nepohodlná židle je zklamání a kyselej barista ledová sprcha. Piju všechno od cappuccina po espresso, vítám i všechny sezóní výmysly jako perníkové caffe latte, které nás připravují o těžce vydělaný prachy heh – ve většině případů je to oslazený kořeněným sirupem, ale prodává se to za dvojnásobek. Kavárna je taky varianta, jak jít s někým neznámým se seznámit, kafe může být rychlý jako panák na stojáka, když na to přjde nebo se může protáhnout na několik hodin a člověku pak buší srdce, možná se trochu potí a je jen kousek před kofeinovou závrátí. Ale komu by to mohlo vadit?

Doufám, že jednou cestou do práce bude přede mnou přesně to místo, s dokonalou židlí, s panem baristou, přijemně konejšivým osvětlením, moje dokonalá oáza. Některé už ji možná máte, nic byste na ní neměnili, nic vás v ní neodpuzuje, tak jako mletá káva odpuzuje mravence. Já jsem zatím jako ti kreténi v televizních soutěžích, kteří si nechavají nejvyšší počet bodů, kdyby náhodou, kdyby přišlo něco ještě lepšího, dokonalejšího.