...když na základní škole byla poprvé otevřena učebna IT a do sešitů jsme si všichni zapisovali www atlas nebo www centrum? Šlo to rychle. Pracovní činnosti nahradila výpočetní technika a s kámoškou jsme už neladily Evropu 2 kvůli vzkazům na přání, ale zapínaly modem od pevné linky.

Tu kámošku jsem neviděla už jedenáct let. Občas si napíšeme na Facebooku a tím to hasne. Manžel, dvě děti a dvě stě kiláků jsou prostě výzva. Taky si pamatuju, když jsme v sedmnácti s holkama z intru objevily internetovou seznamku a na rande naslepo chodily minimálně ve třech. Nebožáky z rubriky vážný vztah jsme zpovzdálí očumovaly a běda té, která seznamku brala jinak než jako super srandu! Tohle tabu už padlo. Seznamovací aplikace, seznamky na internetu nebo něco podobného jsou většinou to první, co singl člověka napadne, ale kámoši?

Kamarádi jsou dost osobní parketa. Přísloví říká, ukaž mi svoje kamarády a já se dozvím, jaký jsi. Takže připustit, že musím kamarády aktivně hledat, je jako se odhalit před potenciálním nebezpečím, že mě ostatní budou soudit. Člověka po rozchodu každý polituje a možnosti, kde se seznámit i doporučí. Je ok anonymně diskutovat na kdejakém serveru, sdílet nejintimnější trápení a hledat pochopení u cizích. Ale opravdové kamarády, jako fakt? Sice je společnost stále otevřenější, jenže za pravé kamarády se stále počítají hlavně kumpáni z dětství, studií. Bohužel ne všichni mají to štěstí, že se jim podaří vztahy udržet. Ženy, ať je to genderově korektní nebo ne, se v průběhu života dost často přizpůsobují životnímu partnerovi, mateřství atd. A kamarádky z dětství, pokud nežijí na stejném místě a nemají stejný způsob života, vypadávají. Když pak ve vztahu něco skřípe a nej kámoška by se hodila, je většinou pozdě. Chlapů, kteří by si nechali mluvit do kamarádů a položili se na oltář partnerce, rodině, moc neznám, ale žen spousty.

Také kolegyně z práce mohou být nejistý zdroj, spojuje nás totiž hlavě ta práce, když se pak některá trhne, postupně vyšumí i přátelství, které často bylo spíš pokec v práci s kafíčkem po práci, což je ve své podstatě prázdné. Lidi spojují společné zážitky.

Jistě v dětství a průběhu studií jsem jich měla se spoustou holek nespočet a určitě bychom o tom perfektně pokecaly, zavzpomínaly. Vyplnilo by to celý školní sraz. Jenže tam to taky končí. Vůbec ale neříkám, že je to takhle vždy a ve všech případech. Mluvím hlavně o sobě a své potřebě mít spřízněnou duši, když jsem se přestěhovala a holky z práce nebo udržování přátelství s bývalými spolužačkami, nebylo to pravé. Také proto, že ty, které měly už děti, potřebovaly spíš jiné mladé maminky a měly způsob trávení času limitovaný povinnostmi.

Další věcí je, že v průběhu života se lidi mění, stejně jako vztah může skončit i přátelství nebo se posunout na jinou rovinu. A i když zrovna žijeme se skvělým přítelem nebo nám veškerý volný čas vyplňuje práce, koníček, morče.. vědomí, že máte komu zavolat ve tři ráno, když je potřeba, je nenahraditelné.
Tak! Teď jako ve skupině anonymních alkoholiků: „Ahoj, jsem L. a svou nejlepší kámošku jsem poznala na lide.cz. A musím se přiznat, že první roky přátelství jsem říkala, že ji znám přes společnýho známýho. Ale je čas se konečně vykašlat na mlžení.“