Teorie je jedna věc, ale v praxi to tak snadné není. Ostatně jako u všeho, je zásadní příprava. Já osobně vždy ocením, když se mnou kamarádi mluví otevřeně. Řeknou, co si opravdu myslí, proč si to myslí a v některých případech i vysvětlí, pokud bych jejich myšlenkové pochody nepochopila. Ale tady nastává první kámen úrazu, co vyhovuje mě, vám, nemusí vyhovovat ostatním a je třeba s tím počítat. Jednou jsem se s velkým očekáváním a hrdinským nadšením jala zachraňovat kamarádku, která balí chlapy zásadně totálně nalitá. A pak nechápe, kde se stala chyba. Svoji promluvu do duše oné kamarádky jsem neměla připravenou, vlastně jsem o situaci vůbec nepřemýšlela a bez velkých cavyků jí vpálila přímo mezi oči, že je naprosto nechutná a neexistuje jedinej chlap, kterej by to viděl jinak. Samozřejmě to dopadlo katastrofálně. Kamarádka nadále svoje neúspěchy na milostném poli zapíjí dvojitým ginem a já jsem hulvát, co místo pomoci, ranil její city. Takže opatrnosti nezbývá a není nad to poučit se z cizích chyb.

Tak jdeme na to.

Jako první pomůže srovnat si vlastní myšlenky, zodpovědět si otázky typu: „Je to opravdu problém? Proč mám potřebu o tom s kamarádkou mluvit, není za tím spíš nějaký postranní úmysl z mojí strany? Mám dost informací nebo jenom vyvozuji ukvapené závěry?“

Svoji promluvu do duše kamarádky si připravte. Opatrně volte slova. Je důležité být co nejvíce konkrétní, abstraktní přešlapování nikam nevede. Ujasněte si, co přesně chcete sdělit a řekněte to. Nikam neodbočujte, nemíchejte témata dohromady. Mluvte s pochopením, bez odsuzování, vyvyšování se nebo srovnávání. Pokud poukazujete na nějaký problém jsou dvě varianty. Kamarádka si je problému vědoma, jen s tím neumí nic dělat nebo si vůbec neuvědomuje, že je něco špatně. A je úplně jedno, jestli se jedná o typ závislosti, vztah s tyranem, destruktivní životní styl atd. Buďte si vědomy, že jste na tenkém ledě. Aby rozhovor měl alespoň nějaký pozitivní dopad, mluvte způsobem jako kdybyste zároveň s pojmenováním problému nabízely pomocnou ruku a ne soud. 

Je dost možné, že vaše kamarádka nemá ani tušení, že by dělala něco špatně, takže může být zaskočená. Může se i cítit ponížená. Říkáte jí přeci, že je svým způsobem jiná, než jaká si myslí, že je. A to jednoho poníží, to může pěkně srazit ego. Takže je naprosto zásadní mluvit s pochopením a s pozitivní motivací. Statistické údaje ukazují, že děsivé obrázky na krabičkách s cigaretami mají jen minimální vliv na to, kolik lidí přestane kouřit. Strach, podle výzkumů, lidi paralyzuje. Pozitivní motivace vyvolává akci. Konkrétně je tedy lepší říct: „Myslím, že kdybys omezila pití, mohla bys mít kvalitnější život a žít tak, jak opravdu chceš, dělat to, co opravdu chceš než říkat, jestli nepřestaneš chlastat, skončíš jako bezdomovec.“

Jako další je dobré si dopředu uvědomit, co od rozhovoru já očekávám. Pokud jako jediný správný výsledek čekáte, že bude kamarádka se vším souhlasit, nasype si popel na hlavu a od základu se hned změní, může dojít k oboustrannému rozčarování. Jednodušší přístup nejspíš bude, když si řeknete, že jako správná kamarádka chcete mluvit i o těžkých tématech, popřípadě pomoci, ale nic moc od toho nebudete očekávat. Je totiž dost možné, že se rozhovor může otočit proti vám nebo výsledek bude úplně jiný, než si představujete. S tím do toho ale jdete, protože to opravdoví kámoši dělají. Zástupy falešných přikyvovačů přikyvují proto, že využívají zaslepení druhých k vlastním účelům, taky se pak cítí líp ve svém životě nebo je to prostě jen jednodušší.